Pět fází únavy ze soucitu. Poznejte včas varovné signály přetížení a naučte se jim bránit

Únava ze soucitu vzniká všude tam, kde člověk dlouhodobě pečuje o druhé, prožívá jejich utrpení nebo potřeby, a přitom zanedbává své vlastní zdroje. Typicky postihuje pomáhající profese – vyučující, psychology/psycholožky, pracující ve zdravotnictví a sociálních službách, nevyhýbá se ale ani rodičům. Naučte se rozpoznat 5 fází únavy ze soucitu u sebe i svých kolegů, aby mohli lépe zvládat prožitky traumatických zážitků žáků.

Únava ze soucitu (compassion fatigue) může významně ovlivnit schopnost učitele zvládat každodenní úkoly a může přispět k vyhoření nebo dokonce ke změně kariéry. Jedná se o stav emočního, mentálního a fyzického vyčerpání, který vzniká, když člověk dlouhodobě pomáhá, pečuje nebo podporuje druhé, aniž by měl dostatečnou možnost regenerace a péče o sebe. 

Projevuje se fyzickým i psychickým vyčerpáním, které způsobuje, že třeba vyučující nejsou schopni dobře vykonávat svou práci a každé ráno mají úzkost vejít do budovy. Bez podpory mohou dobří učitelé v obtížných situacích vyhořet. Je důležité včas rozpoznat příznaky únavy ze soucitu u sebe i svých kolegů a naučit se jim předcházet. 

1. Fáze nadšení horlivce

První fáze nastává velmi brzy v mnoha kariérách a je často spojována s mladými, nadšenými novými učiteli, kteří jsou ochotni pracovat více hodin a dobrovolně se účastnit dalších projektů. V této fázi má většina učitelů pocit, že ve své profesi skutečně něco mění, a má velké emocionální a fyzické rezervy.

Vyučující ve fázi fanatismu mají tendenci rychle a energicky se zapojovat do práce se studenty, kteří prožili trauma, a jsou ochotni investovat mnoho energie do snahy napravit jejich tíživou životní a domácí situaci. Distancovaný a taktický přístup svých zkušených kolegů mohou interpretovat jako lhostejný, unavený nebo otupělý, nikoli jako zkušený a metodický.

Ačkoli je ambice zachránit každého studenta chvályhodná, nakonec se stává neudržitelnou. Každodenní stres z angažovanosti si může začít vybírat svou daň v podobě nespavosti nebo nepřiměřeného soustředění se na potřeby konkrétního studenta.

Co pomáhá:

• Pravidelný čas na sebepéči 

• Sebesoucit a mindfulness

• Všímavost k vlastním emocím a potřebám.

• Uvědomění, že „nemohu dávat z prázdné nádoby“.

• Krátké mikropauzy mezi hodinami – dech, tělesné uvolnění, propojení se sebou.

• Reflexe toho, co můžu jako vyučující skutečně v životě žáků/studentů změnit, a co ne.

2. Fáze podrážděnosti

Jakmile opadne prvotní elán a nadšení, nastupuje podrážděnost a rozčarování. Kolegové si mohou všimnout, že vtipy začínají být trochu cynické nebo temnější, vyučující se mohou jevit jako více roztržití než obvykle.

V této fázi mohou vyučující také začít zanedbávat péči o sebe, stávají se podrážděnými a náladovými. Často se cítí nedocenění a nedostatečně vybaveni a začínají obviňovat ostatní, že nemají potřebnou podporu. Stále se silně orientují na studenty a mohou pociťovat stud za přetrvávající okolnosti, které nemohou ovlivnit.

Co pomáhá:

• Sebelaskavost – je OK nebýt OK. Vyhledání podpory u blízkých, kolegů nebo odborníků umožňuje lidem v pomáhajících profesích, včetně pedagogických pracovníků sdílet zátěž a zmírnit pocity izolace a beznaděje.

• Vzít si zodpovědnost za sebe, svoje pocity a emoce spojené s pocitem selhání, že moje úsilí nevychází podle mých představ.

• Znovu reflexe toho, co z pozice učitele skutečně mohu ovlivnit, a co už není moje role.

• Kromě mindfulness pomáhá relaxace a regenerace mimo práci – spánek, pohyb, příroda, rituály odpočinku. Kontakt s lidmi, kteří nemají roli „pomáhajícího“. Péče o tělo = péče o nervový systém.

• Pravidelná sebepéče – pohyb, strava, spánková hygiena, koníčky, čas s blízkými, ventilace pocitů, time management.

3. Fáze stažení

Toto je fáze, která se nejvíce podobá vyhoření. Nadšení mizí a vyučující začínají pociťovat porážku. Pravděpodobně se cítí neustále unavení, málokdy chtějí mluvit o práci, pokud to není stížnost, a problémy studentů se stávají spíše obtížemi než výzvami.

Může se také vkrádat pocit “oběti”, když učitel začne ospravedlňovat své negativní chování. Obtížné soustředění, zmatenost a zamlžení mysli se stávají častějšími a různé pracovní povinnosti se začínají mísit. To může vést k uzavření se do sebe, zanedbávání a odcizení od studentů a kolegů. Učitelé mohou mít dokonce myšlenky na sebepoškozování. 

Co pomáhá:

• Říct si o pomoc. Ať už v podobě profesní reflexe a podpory, supervize, intervize nebo mentoringu – sdílení emocí a příběhů z praxe.

• Zdravé pracovní hranice – uvědomění, že nelze zachránit všechny děti, může být v této fázi ulevující.

4. Fáze zombie

Jak název napovídá, vyučující ve fázi zombie tzv. “jedou na autopilota”. To znamená, že fungují automaticky, bez vědomé pozornosti, bez skutečného prožívání toho, co dělají – jako by byli „odpojeni“ od svého těla, emocí i přítomného okamžiku. Už nemají kontakt se svými studenty, kolegy, rodinou nebo přáteli a ztratili schopnost vcítit se do problémů a výzev jiných lidí ve svém okolí.

V této fázi má učitel pravděpodobně znatelné zdravotní problémy a může být vystaven většímu riziku užívání návykových látek a sebepoškozování.

Co pomáhá:

• Učitelé, kteří procházejí fází zombie, mohou potřebovat delší volno a podporu kolegů, aby mohli znovu sladit své zkušenosti s praktickou stránkou své práce.

• Školení, profesní rozvoj a dokonce i terapie mohou pomoci znovu se spojit sám se sebou, svým autentickým prožíváním a osvojit si úspěšné strategie pro zapojení ve třídě. Vedení by mělo podporovat kulturu bezpečí a psychické podpory.

5. Patologie a viktimizace versus zrání a obnova

Vyučující, kteří vstupují do poslední fáze únavy ze soucitu, se blíží bodu, odkud není návratu. Dostali se na křižovatku, kde se buď zcela zhroutí a opustí profesi, nebo konečně uvidí dopad, který na ně únava ze soucitu měla, a budou se snažit obnovit své zdraví a profesní odhodlání.

Toto je fáze, ve které mnoho dobrých učitelů, kterým chybí podpora a vedení v oblasti profesního rozvoje, opouští školství. Bez schopnosti změnit svůj přístup k práci a životu, obnovit svou odolnost a znovu získat vášeň a soucit pro výuku nebudou schopni tento cyklus zvrátit.

Co pomáhá:

Toto je čas si s pomocí blízkých nebo odborníků skutečně reflektovat realitu. Mindfulness může učitelům pomoci udělat si odstup, uvědomit si, co  se děje, co ve své profesi mohou změnit a co už změnit nemohou. “Ať už je to systémově nastavená administrativní zátěž, výška platu, kterou určuje stát... Udělejte si bilanci a pokud vám to stále stojí za to, mindfulness vám může pomoci pustit se toho, co stejně nemůžete změnit. Nemusíte nadále plýtvat energií na nefunkční návyky. Už jen to samo o sobě vám pomůže se zklidnit a zaměřit se na to, co vám dává ve vaší práci smysl,” radí Jana Kyriakou. Když si učitel takovou bilanci udělá,  může se také stát, že musí práci opustit. Takové rozhodnutí je také prospěšné pro všechny ,vyčerpání samozřejmě negativně ovlivňuje kromě výuku i vztahy ve třídě a v týmu školy. 

Jako učitel/ka se můžete únavě ze soucitu vyhnout 

Riziko únavy ze soucitu u vyučujících je trvalou výzvou pro všechny úrovně vzdělávání. Znalost základů duševní pohody a posílení odolnosti jsou zásadní pro vytvoření zdravého a podpůrného prostředí, ve kterém mohou učitelé a studenti prosperovat. Základy wellbeingu si osvojíte na našem workshopu pro pedagogické pracovníky: JAK ROZEZNAT A PŘEDCHÁZET VYHOŘENÍ PRO PEDAGOGICKÝ SBOR.

Autorka: Veronika Veselá

Zdroj:

https://www.premierece.com/blog/5-stages-of-compassion-fatigue-for-teachers/