top of page
  • Obrázek autoraAdéla Králová

Sebelaskavost v rodičovství a v práci s dětmi

Aktualizováno: 19. 4.

Nesnažte se vychovávat. Budujte vztah sami k sobě


Výchova dětí může být plná lásky a porozumění, bez nutnosti vzbuzovat strach. „Vytváření vztahů s dětmi doma i ve škole je to, co nám pomůže je vést, motivovat, aby nás chtěly poslouchat. Rezistence, kterou vůči nám děti vytváří, zlobení, vzdor, jsou právě jejich přirozenou reakcí na to, že s dětmi ztrácíme vztah. Neumíme jim naslouchat. I hranice se dají nastavovat klidně a s laskavostí,“ říká vývojová psycholožka a lektorka všímavé sebelaskavosti KAMI BRADA DVOŘÁKOVÁ. Jak sebelaskavost uplatnit ve výchově předškolních a školních dětí, ale i v budování vztahu sama k sobě? Dočtete se v rozhovoru.



Víme vůbec v naší západní společnosti, co to je sebelaskavost? Co to znamená v praxi?

Sebelaskavost nebo soucítění se sebou můžeme popsat jako schopnost být sama sobě blízkým kamarádem nebo kamarádkou  především v situacích, kdy se mi něco nedaří. Je to o probouzení zájmu k tomu, co doopravdy potřebuji. Když jsem v náročné situaci, jak by se ke mně chovala moje nejlepší kamarádka nebo třeba ideální maminka? Jak by reagovala, když bych jí sdílela něco, co se mi nepovedlo? Nebo že jsem udělala nějakou chybu? Pro mě by to byl pocit pochopení, vyslyšení, obejmutí. Pro každého to může být trochu jiného.

Důležitá součást sebelaskavosti spočívá „jen“ v tom, že se zastavím a dovolím si s tím, co cítím, být. Tomu se říká všímavost, mindfulness a není to v naší společnosti obvyklé. Nejsme zvyklí zastavovat se a prostě jen chvíli být s dechem a nohama na zemi, vnímat jak se slunce nebo mráz dotýkají kůže. Kristin Neffová, která jako první začala studovat sebelaskavost jako samostatnou oblast, tuto dovednost popsala jako kapacitu, kterou se lze učit a rozšiřovat. Její nedílnou součástí je právě všímavost, kdy se zastavím a zvědomím, co se ve mně děje. Tím, že se naučíme zastavovat, otevíráme dveře do přítomného okamžiku k sobě samým, a bez posuzování nebo hledání řešení uznáme, že toto je těžká chvíle.

Dalším aspektem, který Neffová popsala, je, že v momentech, které jsou pro nás těžké, se máme tendence izolovat a přehnaně kritizovat za vše, co jsme udělali špatně. A také naopak, spousta lidí se bojí přijmout jakoukoliv kritiku a chybu a obviňují jen druhé. Při praxi sebelaskavosti  se zaměřujeme i na vnímání ostatních a propojenosti – uvědomujeme si, že všichni se všema jsme propojení a ovlivňujeme se navzájem. To platí v radostných chvílích, stejně jako v utrpení. Místo abychom se zavírali do sebe nebo obviňovali svět kolem sebe, zvědomění si lidské sounáležitosti a toho, že každý z nás se někdy trápí, že to k životu patří, nám pomáhá těžké chvíle překonat. 


Sebekritika vs. sebelaskavost – obojí lze vnímat jako motivační síly, které nás pohání vpřed. Snad vlivem výchovy a celospolečenského naprogramování vnímám, že (sebe)kritika má stále navrch. Známkování, hodnocení, snaha o kontrolu, umenšení… i ve výchově dětí stále převládají. Jít cestou soucitu a naslouchání vnímám jako jít proti proudu a zvyklostem.

Ano, musíme jít jít proti proudu hodně silně. Zvyklosti, které se snažíme změnit, a to si uvědomuji i díky rodičovství, pramení z bolestí, strachů a zranění z našeho dětství. A ty zase úzce souvisí se společností ve které žijeme. Společnost, aby mohla fungovat ve velkém počtu lidí, potřebuje pravidla. A ty se nejsnáze nastavují, je-li tam strach. Strach z toho, že když udělám chybu, tak za ní zaplatím. A my se to učíme už ve škole. Známkování v dětech vzbuzuje strach z neúspěchu. A tento podvědomě zakořeněný strach nás ochromuje. Snažíme se pak pravidla následovat za každou cenu nebo je naopak porušovat za každou cenu. Výsledkem je, že naše společnost má velkou tendenci bránit se všemu negativnímu, stydíme se za chyby, bojíme se jich. A to je škoda, protože právě skrze zkoušení a dělání chyb se posouváme a učíme novým věcem!

Důležité je pochopit, že to, že dodržujeme pravidla na základě strachu, není ta jediná cesta, jak fungovat jako společnost. Jiná cesta je motivovat se k tomu zkoušet nové věci bez strachu z chyby, s chutí objevovat a prozkoumávat svět. A na této cestě objevování se nám někdy něco povede a někdy ne. A tak je to v pořádku.

A tím se dostáváme k dalšímu komponentu sebelaskavosti, té praktické části. Když si uvědomím, že se snažím změnit něco hluboce zakořeněného v sobě, první, co mohu udělat, je zastavit se a podívat se, co laskavého bych pro sebe mohla udělat. Položte si otázku: Jakou drobnost pro sebe mohu udělat už dnes? Vůbec to, že se sama sebe ptám, že mám o sebe zájem, je budování vztahu sama se sebou.. A když začnu vytvářet laskavější vztah sama se sebou, tak se přirozeně a postupně přestanu bát chyb a nedostatků. Protože vím, že když nastane těžká situace, tak sama sebe podržím a podpořím. Stávám se tak sama sobě dobrým přítelem, který je tady pro mě.


Naprostá většina z nás si prošla dětstvím, které bylo postaveno na výchově strachem, podmiňováním: „Když budeš hodná holka, dostaneš lízátko,“ a snahou o kontrolu. A právě z dětství si neseme automatické vzorce, které jsou v nás hluboko zapsané. Jak s nimi v dospělosti naložit?

Je důležité si uvědomit, že naši rodiče dělali to nejlepší, co v daných podmínkách mohli. Vytváření separace matka–dítě bylo běžné už od porodnice. A pokračovalo to vytváření strachu, že já jako máma nevím, co je dobré pro moje dítě, ale porodník, pediatr, učitelka v jeslích... nebo jiná autorita to ví líp, než já. A vy mě jako matku, která ničemu nerozumí, to musíte naučit.


Současná generace matek si snaží vzít autoritu a sílu zpět k sobě…

Ale nikdo vám ji nechce dát nejčastěji s argumentem působícím právě skrze strach. Jakékoliv negativum, které může nastat, se bere jako základ, výchozí bod a hlavní argument, proč poslechnout autoritu a nejít vlastní cestou založenou na instinktech matky. Příkladem může být společné spaní matky a novorozence – obrovsky kontroverzní věc, kdy se argumentuje tím, že dítě určitě zalehnete. 


Vy učíte všímavou sebelaskavost (mindfulness self-compassion). Co mohou rodiče a vychovatelé dělat jinak, když se chtějí vymanit z automatické smyčky chování založeném na strachu?

Prvním krokem k realizaci je si uvědomit, že výchova založená na strachu, kdy často trestáme, zvyšujeme hlas, využíváme autoritu, abychom druhého ponížili a mohli praktikovat svoji sílu přes něj, má sice rychlý, ale dlouhodobě škodlivý efekt. Rychlé  výsledky může být jedním z důvodů, proč právě tuhle strategii tolik lidí používá. Cesta sebelaskavosti a všímavosti je proces pomalý, ale má mnohem hlubší dopady, které jsou pozitivní pro toho, kdo všímavou sebelaskavost praktikuje i pro toho, kdo ji přijímá. Nabízí udržitelné řešení vztahů, potíží a situací, ve kterých se nacházíme.

Když se koukneme na to, co mohou vyučující a další pracující s dětmi dělat jinak… Konkrétní nápady nejsou tak náročné,  ale záleží na jednotlivci, aby začal běžné každodenní věci dělat jinak. Například to, že zpomalím a pustím se představy, že musím třídu kontrolovat, že musím rychle vydat příkazy, okamžitě nastavit hranice. V první řadě vyučující stejně tak rodič potřebuje začít sám u sebe, kdy dítě, student, nemusí nic poznat. Jsem proti tomu, aby vyučující bez toho, aby sami věděli, co mindfulness nebo sebelaskavost je, se ji snažili učit. Moc se mi líbí postoj známého lektora mindfulness Kewina Hawkinse, který říká, že kroky mají začít nejdříve u sebe. Poté to, co jsem se naučila, mohu zkoušet v prostředí, ve kterém funguji, ať už je to doma s dětmi nebo ve škole. A teprve potom to mohu učit někoho jiného.

Z pohledu praktického to může vypadat tak, že předtím než reaguju na třídního smíška, se na chvíli zastavím a dovolím sama sobě jenom být, párkrát se zhluboka nadechnu a vydechnu a uvolním ramena. A je rozdíl mezi tím, kdy dělám ticho naštvané, a kdy si dovolujeme jen tak být a cítit, co se v nás děje. A i těchto pár dechů mohu udělat bez toho, aby si toho kdokoliv všiml. Ale rozhodně doporučuji začít u jednodušších situací, ne rovnou v tom nejtěžším prostředí, ve třídě.

Protože v reálu ve třídě, kdy vyučující má na starosti 30 dětí, to může být velmi těžké. Někdy je nutné rychle nastavit hranice už jen z důvodu bezpečnosti a pak také tlaku na splnění školního a rámcového programu diktovaného školám systémem. Ale i tady můžu zapojit všímavost a sebelaskavost a alespoň to zkoušet. A třeba použít sebelaskavost tak, že si právě náročnost učitelského povolání a tlaků zvědomím, nebudu se kritizovat, že mi to ve třídě ujelo, a že i tak budu zkoušet to příště udělat třeba jinak. 


Doporučujete tedy začít právě otočením pozornosti do sebe… Zastavením.

A to je důležitý tip pro vyučující. Můžete přečíst knížku o mindfulness, projít kurzem a získat nadšení techniky ve třídě zkoušet. Ale pozor, to je stejné jako bych dnes začala běhat a zítra šla na Olympiádu. To, co se dozvím, potřebuji nejdříve zkoušet skrze malé krůčky, které nejsou emočně nabité. Jít rovnou před skupinu dospívajících, kteří jen čekají na moje slovo, které mi mohou vzít z pusy, může být dost riskantní. Jak jsem říkala na začátku, je důležité si uvědomit, že jdeme proti společenským zvyklostem i fyziologickému nastavení těla. Proto každá drobnost, kterou ve svém vlastním životě začnu dělat jinak: zastavím se na tři dechy než odejdu z domu, jedu autobusem a dám si pět minut, kdy uvolňuji tělo a vnímám, co se v něm děje, uvědomuji si myšlenky a vracím se k sobe… se počítá. Když navíc tyto drobnosti dělám se záměrem pečovat o sobe, jsou zároveň i projevem sebelaskavosti.


Čemu se v sebelaskavém přístupu třeba vyvarovat?

Přílišných nároků, tlaku na okamžitý výsledek. Není to o tom dá si za cíl být okamžitě respektující laskavý učitel nebo učitelka, a že budu  mít výsledky do konce pololetí. Sebelaskavost spočívá v pochopení, že když mi to zrovna nepůjde podle mých představ a za celý den se mi podaří být k sobě třeba jen na minutu všímavá, tak to je ta drobnost, kterou je třeba oslavovat. Nemusím se hanit za to, že se mi to nepodařilo padesátkrát. No a? Podařilo se mi to jednou a dobrý kamarád nebo laskavá maminka by měla radost i z malých úspěchů.

Nechtějte hned dosahovat velkých cílů. Jděte krůček po krůčku. Ptejte se sami sebe: Jakou drobnost můžu pro sebe udělat? Jakou drobnost bych v této situaci mohla udělat jinak? Co vlastně pro mě je drobná radost, kterou bych chtěla do svého života vnést? Jakou malou radost můžu dělat sama sobě před prací, po práci… možná časem i v průběhu práce. Vědět, že skrze tyto drobné krůčky se právě přepisuje náš nervový systém. Zvyká si z prostředí sebekritiky, strachů a úzkostí na to, že se může uvolnit. To, co vždy na kurzech říkám, a je těžké i pro mě jako lektorku přijmout, je fakt, že proces přepisování v podvědomí hluboce zakořeněných automatických vzorců trvá celý život. Je to nikdy nekončící proces, ale to nevadí, je to součást toho být cítící lidskou bytostí.


Dá se čekat, že po nějaké době praxe, kdy začnu být k sobě všímavá a tvořit si laskavé momenty, přijde období, kdy v sobě nutně objevíme hloubku vnitřního kritika. Skrze všímavost si můžeme začít více všímat svých chyb, destruktivních automatických vzorů a hlasů sebekritika… Co pak? Jak dál? Jak zapojit sebesoucit a podpořit se i ve chvílích, kdy jsem svědkem toho, že teď se sebou moc dobře nezacházím?

Drobné radosti nám pomáhají budovat základ, o který se pak můžeme opřít, a kapacitu k tomu jít dál. Pomůže nám to lépe a rychleji si zvědomovat, že dělám něco, čím si ubližuji. A ve chvíli, kdy si uvědomím, že se k sobě nechovám hezky, se otevírají dveře k zastavení autopilota. Naše přirozená automatická reakce je zbavit se kritika, nemuset ho stále poslouchat. Ale takhle naše psychika nefunguje, to vytváří jen větší tlak a resistenci k tomu, co se děje uvnitř nás. Kritik je aspekt, který jsme přijali, vytvořil se v nás skrze dětství, často je vnitřní kritik zlobící se maminka nebo tatínek nebo babička nebo jiná blízká osoba, která s námi komunikovala způsobem, který nám ublížil. Nejde se této části jen tak zbavit nebo předstírat, že neexistuje. Je důležité zmínit, že pro někoho mohou být bolesti z dětství příliš zahlcující, pak je lepší tuto práci dělat s terapeutem. Říct si v těžké situaci o pomoc je projevem laskavosti.


Jak tedy s vnitřním kritikem pracovat dál?

Práce s kritikem spočívá v tom, že zkusíme nahlédnout pod pokličku a s tím, co tam objevíme, zůstat všímavě a s laskavostí. V sebelaskavosti hodně pracujeme s tělem. Ve chvíli, kdy cítím, že toho je moc, potřebuju zastavit, uvědomit si, že dýchám, že se moje chodidla opírají o zem. V takových situacích doporučuju lidem položit si ruku na hrudník, nohu, rameno, prostě místo na těle, kde mi je to příjemné, a vnímat ji jako podpůrný dotek a prodýchávat tělo. Ruku na koleno si můžete dát třeba  při školní poradě a nikdo si ničeho nemusí všimnout. Může trvat dlouhou dobu, než s kritikem přestanu bojovat a dokážu se v těchto náročných situacích trochu uvolnit Ale každý krůček se počítá a postupně si tělo zvyká, že se může uvolnit i do těchto náročnějších situacích a lépe se v nich rozhodovat. 

Dalším krokem je si s odstupem od situace všímat, v čem se mi můj vnitřní kritik snaží pomoct. Protože rodiče a prarodiče nám také chtěli pomoc, jen jejich dobrou myšlenku za tím nejsme schopni vidět. Vhodným nástrojem pro to jsou například  psací cvičení, kdy zapojujeme prefrontální kortex, racionální mysl, pomáháme vyrovnávat emoční mysl skrze psaní, na to existují cvičení třeba na mém webu. Ale nemusí to být jen psaní, může to být skrze meditaci či sdílení s blízkou a chápavou osobou. Ta důležitá práce s kritikem spočívá v tom, že se uvolním a uvědomím si v čem se mi kritik snaží pomoci, před čím se mě snaží chránit. A potom s laskavějším přístupem se mohu sama rozhodnout, jestli na dané věci chci opravdu pracovat. Z pozice síly pak můžu kritikovi dokonce i poděkovat, pokud chci. To postupně vede k velkému pocitu svobody, že nejsem vnitřním kritikem ovládaná a mohu se svobodně rozhodnout, jak v dané situaci chci reagovat. A to je velmi osvobozující.


Vraťme se zpět k výchově a způsobu, jakým formujeme děti. Co vidíme dnes jsou dva extrémy: autoritativní výchova vs. příliš liberální volná výchova. Ani v jednom se ale děti necítí dobře. Jak soucitným způsobem nastavit hranice, aby výchova byla zdravá?

Právě to naše generace hledá. Říkáme si, protože nám rodiče ubližovali, budeme to dělat jinak a tak jdeme z extrému do extrému. To je přirozené. Je to obrovský kus práce, co se snažíme za jednu generaci udělat a s tím jsou spojená velká očekávání, která na sebe klademe. Dnes je dostupné velké množství informací o tom, jak děti vychovávat respektujícím způsobem, ale to, zda je zrealizujeme, je věc druhá. Evoluce trvá tisíce let a my za jednu generaci chceme z autoritářské výchovy jít do středně vyrovnané respektující laskavé výchovy. To je obrovský krok, který může být hodně náročný. 

Důležitým klíčem je jít dětem příkladem, pracovat se sebou. Mým vzorem je vývojový psycholog Gordon Neufeld, který vlastně nemluví konkrétně o všímavosti a laskavosti, ale jeho práce je zakořeněná a zakontextovaná do evoluce a toho, co příroda sama dělá. Děti od nás věci absorbují, my je nemusíme vychovávat! To je informace, kterou si naše společnost málo uvědomuje. Pokud tedy my budeme respektovat jejich potřeby a tam kde to je zapotřebí nastavíme hranice, tak oni budou respektovat naše přání. Budou chtít být vedeni dospělými, které na ně jsou napojení – vnímají je a jejich potřeby.


Jak by takové napojení prakticky vypadalo v předškolní výuce?

Tam vnímám jako hlavní překážku velký počet dětí ve třídě, kdy na jednu či dvě učitelky jsou desítky dětí. V takových podmínkách vytvářet vazbu s každým dítětem je těžké. Vytvářet vztah ale nespočívá v tom povýšit potřeby dětí nad svoje a přizpůsobit se jim. Jde o to se skrze všímavost a laskavost zastavovat s dětmi: Aha ty si tady hraješ s kamínkami. A jdu k dalšímu… Snažím se vytvářet individuální vztah s každou bytostí. A pro to je všímavost a laskavost báječný základ pro pečující a rodiče. Protože nám dávají příležitost zastavit se, druhého uvidět. Sebelaskavost je, když se mi něco nedaří, mám špatný den, jsem tam pro sebe, a právě to pomáhá vytvářet pocit bezpečí. Když pak jsem s druhým člověkem, tak nejsem v takovém napětí a mohu být opět citlivější a vnímavější.

Vytváření vztahů s dětmi ve škole je to, co nám pomůže je vést, motivovat, aby nás chtěly poslouchat. Velká rezistence, kterou vůči nám děti vytváří, vzdor, jsou právě jejich přirozenou reakcí na to, že s dětmi nemáme vztah. Neumíme jim naslouchat.


Z toho, co říkáte, mi přijde, že pro vyučující  i rodiče je důležité učit se dětem naslouchat a vytvářet tak vztah, než za každou cenu naplňovat předem připravený program.

Ano. Dospělí často přes vidinu programu a toho všeho, co se děti musí naučit, ztratí  vztah. Dospělí zapomínají, že citlivý vztah s dítětem je alfa a omega veškerého fungování. Některé děti jsou schopné jít s proudem, ale pak se to negativně projeví později, kdy například jsou tyto děti úzkostnější, nevěří si nebo nevnímají svou hodnotu. Jiné děti se seknou a odmítají jít dál, protože jim vztah chybí. Vyučující  nemají čas vnímat individuální úžasnou bytost, kterou tady Pepíček je. Když děti vyžadují pozornost, neznamená to, že ji potřebují osm hodin denně. Potřebují prohloubit vztah. Ve chvíli, kdy mají důvěru ve vztah, ten člověk tady pro mě je, nemusí ji vyžadovat ve chvíli, kdy to není vhodné. Základem musí být vždycky vztah sama k sobě. Proto by vyučující i rodiče měli začít u sebe. Raději než abyste se snažili vychovávat, naučte se otáčet pozornost do sebe. Sebelaskavost je o vztahu sama k sobě. Když se učím mít laskavější a bezpečnější vztah sama k sobě, tím jdu příkladem a automaticky vytvářím bezpečné vztahy s druhými. Ve výsledku je to překvapivě prosté.


A co zlobivé děti? Napadá mě, že zlobivé dítě je jen dítě, které vyžaduje naši pozornost, chce být vyslyšeno. A když mu ji dám, přestane zlobit. Funguje to tak?

S vlastní dcerou Amálkou zjišťuji, že zlobivé děti neexistují. Děti jen vyjadřují své potřeby a když na ně nikdo nereaguje, hledají nové a nové způsoby. A my dospělí máme tendenci na způsoby, které nám nevyhovují, reagovat silně emočně. A silné emoce či velkou potřebu pozornosti nazýváme zlobením. Oblíbená je věta typu - proč mi tohle děláš? Proč mě neposloucháš apod. Bereme dětské chování osobně, právě proto, že máme vlastní bolístky a bylo nám dáváno za vinu to, jak se dospělí kolem nás cítí. Tak to ale není. Dítě má právo na své emoce, je přirozené mít úplně celou škálu emocí. A ve chvíli, kdy se na dítě  začneme zlobit za jeho emoce, tak tím podlamujeme jeho hodnotu. Že není v pořádku co cítí. Navíc v tu chvíli dítě vnímá: aha, tady učitelka reaguje silně, tak to je to místo, kde dostanu alespoň nějakou pozornost. Negativní pozornost je lepší než žádná. 

A pozor tady opět na nepochopení. Neznamená to však, že dítěti musím vyhovět pokaždé, když něco vyžaduje. Spíše se snažte v situacích, kdy nevyrušuje, s ním snažit navázat vztah, poznat ho. Jakou barvu máš rád? Máš nějakou oblíbenou zmrzlinu? Dávejte mu pozornost, snažte se dítě poznat, projevte o něj zájem. Tím se buduje vztah. A ve chvílích silných emocí je tak důležité mít k těmto emocím pochopení a nesnažit se je hned potlačit, odvést pozornost. A jsme zpátky u množství dětí ve školkách a školách. Pokud pár vyučujících  má na starosti velké množství dětí, tak je pro ně velice náročné dát tuto vnímavou pozornost k dítěti, jeho potřebám a emocím, když to potřebuje více dětí najednou.


Jak dál s dětmi pracovat v rámci sebelaskavosti? Jak vytvářet dobrý vztah, ne však na úkor sebe a svých potřeb?

Vytvářet zájem je na prvním místě. Dále pochopení k tomu, že ať už se chová jakkoliv, tak  to nedělá schválně. . Každé dítě má své potřeby, emoce, má na to právo. A k tomu je potřeba mít pochopení. A jsme zase u sebe. Když budu mít pochopení sama k sobě a ke svým bolavým místům a emocím, můžu mít lepší pochopení pro druhé. Děti vedle sebe potřebují dospělého člověka, který bude mít pro jejich emoce pochopení a pomůže jim s nimi být. Pochopení má v sobě obrovskou sílu. Když dítě vyrušuje, je to pro mě těžké, možná se to dotýká mých vnitřních zranění, můžu mít strach, a zároveň chápu, že to, co se mi děje není naschvál a není to naše ani druhého chyba. Je to jen důsledek toho, v čem já jsem vyrostla a v čem vyrůstá druhý.


Ing. Kami Brada Dvořáková, M.A., Ph.D.

Kami Brada Dvořáková je vývojová psycholožka, výzkumnice a certifikovaná lektorka vědecky ověřeného programu všímavé sebelaskavosti. V průběhu 10ti let v USA vystudovala magisterský obor na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, pracovala jako rodinná psycholožka pro ohrožené děti v Bostonu a dokončila doktorát na Pensylvánské univerzitě v oblasti výzkumu prevence a podpory duševního zdraví. Kami je oficiálně certifikovaná učit kurzy všímavé sebelaskavosti (v originále Mindful Self-compassion), v současné době jako jediná lektorka v Čechách. Více o její činnosti najdete na webu https://lask.io/


Tipy na knížky o sebelaskavosti a laskavé výchově a práci s dětmi:

Susan Pollak: Self-compassion for parents

Brené Brown: The gifts of imperfection

Kevin Hawkins: Mindful Teacher, Mindful School: Improving Wellbeing in Teaching and Learning


0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page